Plná huba, holý štěstí

Míchat? Nemíchat? Protřepat? Řešíme, co s děckama. Pokyn byl nemíchat, ale to se někdy hůř provede, než nakáže. No, prostě zvládáme.

Venku se oteplilo, zvěř v nás se probudila, jedeme brutální muziky, brutální pohyby, rukama, nohama, vlasama, zádama, vším. Je v podstatě jedno, co hraju na kytaru, pravidlo úspěchu říká, že to musí prostě pořád zrychlovat. Pořád. Jak zamlada na CzechTeku. Dav si však stejně žádá osvědčené evergreeny, ok, ok. Tak teda Peší, peší.

A když nepeší, předvádí se amatérská gymnastika, jakože podívej, co umí spajdemen a jeb! sebou o madračku. Roztomilé. Holčina dělá kotrmelce, ale takový, že mám obavu, aby si neurvala hlavu. Musíte opatrně, já do chládku nechcu. A Dinotrux neznám, ne.

Když pak obkresluju a vystřihuju budoucí klaunský masky, jsem svědkem skoro až gentlemanského vymezování teritoria: kluci se nějak náhodou sešli u stolečku s plastelínou, jeden sedl na místo druhýmu, ten říká, ať jde ten první pryč, ten na to, že tady chce sedět on, druhej na to, že ',to teda ne v žáném pípadě, mám páci!'' a já jsem zostál čučet, protože to pronesl ten, co mluví zatím spíš v heslech, ale už aspoň ví, že vrabca otepat. Jak mě ze začátku roku sral, začíná mě bavit.

Utírám celkem dvakrát, jednou větší hromádka, podruhé pak taková placatější a bobková, jak pronesl její autor. To je ten, co je v otázce hovínek tak observativní. Co teda na záchodech musíme ještě vyladit, je holčičí spotřeba papíru - na jedno cvrknutí se odmotá třeba deset útržků v kuse. Tolik nespotřebuje ani slonica, děvčátka, stačí jeden útržek, to je tolik.

Uklízíme, svačíme. Máme bagetu s rybičkovým mazáním, jabka a... celkem rozežraný děcka, musím říct! Chodí si sami přidat, ovoce berou útokem, a to je dobře.

Jedeme Já jsem muzikant. Já na kytaru, paní učitelka na piáno. Pak poznáváme nástroje podle sluchu. Musím říct, že děcka bodovaly i přesto, že takový ty ukázky ve formátu midi jsou občas zvukově dost z prdele. O to větší úspěch je, když dvouletý školče pozná housle od kytary.

Učitelka jede bomby, mám skoro až podezření, že při uklízení kabinetu jí někdo dal něco do kafé, protože její tempo je vražedné a já, (lehce) obtloustlý třicátník, mám větší problém udržet střed těla tak, jak ona o víc než generaci starší.

Chceme ven, jsme v šatně, už se skoro oblíkáme, teta říká, že tam mrholí a namrzá to. Až jsme děckám, podotýkám výjimečně, pustili bednu, všimli jsme si, že druhá třída venku je, tzn., že venku už nemrholí a asi to ani nenamrzá. Neva, dramatu O pejskovi a kočičce s dabingem Karla Högera není nikdy dost. Vydrželi jsme dva díly, tak teda ještě opičí dráhu, ok.

Čočková polívka a koblížky, co jsem kdysi, když jsme s dechovkama hráli fašaňgy, už nemohl ani vidět, dnes se z teho z chuťů zduju. Je to mastný, tučný, sladký, je teho plná huba a tak to má byt! #MňamDoPíči

A eště repete ve škole. Tak.

Fuck off dieta, toto je Morava, toto je obžerství, toto je cholesterol, možná je to moc, ale je to nejvíc.

Ať žije popeleční dnešek, bratři a sestry.

Čas přežrat se k prasknutí a pak až do Velikonoc žrat kořínky.

Amen.